Vážený pane prezidente, vážené paní a pánové
Dnešní 15. výročí vstupu České republiky do Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) je jistě příležitostí se poohlédnout za uplynulými lety a bez příkras zhodnotit přínos takového zapojení naší země do specifické vojenské struktury mezinárodního společenství. Některé kalendáře uvádějí tento den v souladu s českým zákonodárstvím jako významný den, pro řadu občanů naší země, zejména politiků, je to den zcela klíčový, hodný oslav, jiní se na tento den dívají s rozpaky a někteří dokonce s despektem. Na otázku proč je tolik různých až protichůdných pohledů na tuto událost, na rozdíl na otázku vstupu do EU, je jedna základní odpověď, vstup do této mezinárodní organizace byl pouze dílem politické reprezentace a lidé se k takovému kroku nemohli, narozdíl od rozhodnutí z roku 2004 o vstupu do EU, vyjádřit v referendu. Rozdíl mezi rozhodnutím samotné politické reprezentace a rozhodnutím, které je podloženo lidovým hlasováním, je zásadní. A to ve stabilitě takové horozhodnutí. Občané mnohem více respektují rozhodnutí, na kterém se mohli podílet než rozhodnutí, které bylo o nich bez nich. A to je významný rozdíl.
Navíc, v době po listopadu 1989 vrcholní představitelé našeho státu o případném angažmá ve vojenských paktech mluvili značně rozdílně a vytvářeli dojem, že doba vojenských paktů skončila, o to větší pak bylo a je občanské rozčarování, zejména nad vojenskými rozpočty. Vzhledem k tomu, že státy většinou rostou nebo padají na principech, na kterých byly vytvořeny, dovolte, abych na tomto místě ocitoval dva různé pohledy, žel stále stejného představitele a to Václava Havla. Ten řekl ve svém projevu v Polském Sejmu v roce 1990.
Cituji: „Všeobecný ideál je nám všem jasný: chceme patřit do Evropy jako přátelského společenství nezávislých národů, do Evropy stabilizované, nerozdělené do bloků a paktů, do Evropy, která nepotřebuje ochranu velmocí, protože je schopna se ochránit sama, totiž vybudovat si svůj vlastní bezpečnostní systém... Zdá se mi, že v helsinském procesu máme docela dobré východisko. Kdyby se zrychlil a zintenzivnil, mohl by - paralelně s různými odzbrojovacími jednáními i jednostrannými odzbrojovacími iniciativami - přerůst časem v něco, co by sehrálo funkci mírové konference či mírové smlouvy jako definitivní tečky za druhou světovou válkou, za válkou studenou a umělým rozdělením Evropy, jež ze světové války vzešly. Pak by se mohly oba pakty rozpustit a proces celoevropské integrace tím definitivně otevřít. Zatím je Evropa rozdělena.“
A nyní druhý citát, tentokrát jen o 3 roky mladší. Zcela odlišné v rozhovoru pro NYT, který přetiskly Lidové noviny, prohlásil Václav Havel následující slova: „Československo sehrálo svého času velmi aktivní roli při likvidaci Varšavské smlouvy, tohoto nástroje sovětské hegemonie (měl jsem to štěstí předsedat poslednímu sebe rozpouštěcímu zasedání tohoto paktu v Praze, tedy městě země, kterou Varšavský pakt v roce 1968 přepadl). Toto naše úsilí bylo vedeno mimo jiné nadějí, že tím boříme poslední překážku své účasti na systému kolektivní obrany demokracie v Evropě. Kdyby nás tento systém natrvalo odmítal přijmout, leckdo u nás by se možná neubránil hořké myšlence, že je to trest NATO za to, že jsme pomáhali odstranit jeho tradičního protivníka a tím i jeho dosavadní raison dˇetre.“ Konec citátu. Hořkých myšlenek mne přitom o lžích napadá více.
Naše působení v alianci je krátkou historickou etapou zahrnující jen více než jednu pětinu doby existence této organizace. Přesto to bylo období, které mělo několik významných mezníků. V době vstupu do NATO tu byl zcela jistě jednopolární svět, kdy všechna rozhodnutí byla činěna zejména tak, jak si přály Spojené státy americké. Nedlouho po vstupu do deklarovaného obranného vojenského paktu se vojska NATO podílela na bezprecedentním porušení mezinárodního práva a to vojenských operací v bývalé Jugoslávii bez souhlasu RB OSN. To se pak opakovalo ještě několikrát. Lze konstatovat, že celých 15 let nebylo obdobím úplně nejšťastnějším. Česká republika, severoatlantická oblast, ale ani svět jako celek se nemohly cítit bezpečnější. Všechna ohniska napětí, jak balkánská, tak Irák, Libye či Sýrie a další nemají dodnes nějaké finální mírové nebo alespoň více bezpečné řešení. Vojenské rozpočty všech zúčastněných zemí rostly, USA jednostranně vypověděly smlouvu o protiraketové obraně a snahou vybudovat tzv. třetí pilíř protiraketové obrany u nás a v Polsku se značně zhoršilo mezinárodní klima. Samotné pokusy přenést zbrojení do vesmíru a koncepce preventivních válek naprosto destabilizovala mezinárodní vztahy. Žel aliance v tom hrála nepříliš lichotivou roli. Navíc, tam kde došlo k zásahu se situace nezlepšila, spíše se zhoršila a přinesla destabilizaci států až po jejich dělení, často krvavé s velkým množstvím obětí na životech civilního obyvatelstva a růst agresivity, projevů terorismu a nesnášenlivosti jak náboženské, tak národnostní nebo sociální.
Jako příklad nelichotivého působení NATO si můžeme vzít Afghánistán. Nikdo asi nepochybuje o tom, že právě dění v tomto státě považuje za hrozbu jak sousední Rusko, tak Čína, tak EU i NATO. Například německý generál Markus Bentler, stálý vojenský představitel Německa při NATO zde v Praze loni v listopadu na konferenci prohlásil, cituji: Mezi největší problémy Afghánistánu patří výroba a pašování drog, mezinárodní terorismus a propustnost hranic. Tomu se musíme postavit společně a vypořádat se s tím tady v Evropě v rámci EU. K tomu mu odpověděl Alexandr Lukin prorektor Diplomatické akademie MZV RF, ano situace v Afghánistánu je jedinou skutečnou hrozbou, které čelíme, a Rusko poskytlovelkou logistickou podporu NATO k tomu, aby se s afghánskou situací něco udělalo. Konec citátu a nestalo se nic.
Přes všechny snahy se NATO dál i v době kdy se začal budovat multipolární svět potýká s mnoha problémy, které souvisejí s tím, že samotná aliance zůstala svým založením a zaměřením smutným reliktem bipolarity, která se zcela přežila, stejně jako z toho vyplývající studená válka. K problémům NATO patří např. dále víc a víc rozevírající se nůžky v technologické vybavenosti armád USA a evropských členských států. Požadovaná interoperabilita se ne a ne dostavit, přetrvává neochota evropských zemí zvyšovat rozpočet na obranu a dvě třetiny členských států se ani nepřibližují požadovaným 2 % HDP. NATO stále trpí deficitem ve strategické letecké přepravě. Nedaří se uspokojivě vyřešit vztah EU a NATO. O vztazích NATO k výsledkům Helsinské konference tedy k OBSE ani nemluvím, přitom tady je jedna z možností, jak udržet bezpečnost a spolupráci a nevytvářet bezpečnostní vakua v jakékoli oblasti blízko našich hranic ani hranic jiných členských států aliance.
Armáda ČR se od vstupu v roce 1999 potýká s neustálými změnami koncepcí své výstavby. Slovní spojení "změněný zdrojový rámec" je noční můrou všech, kteří jsou zodpovědní za bezpečnost země. Profesionalizace armády se koncentrovala do požadavku vybudovat malý, moderní, expediční sbor, připravený hasit ohniska napětí. Rozšiřování o nové státy znamenalo jediné, NATO se stalo diskusním bezpečnostním fórem, které ztrácí akceschopnost a upadá. Ekonomické zájmy v transatlantickém prostoru zdaleka nejsou jednotné a vedou k erozi původních vazeb mezi USA a EU, když EU evidentně překáží ve vlastní emancipaci. Je čas orientovat se na strategii obrany vlastního území, na posílení integrovaného záchranného systému a prevence nevojenských hrozeb. Nebo alespoň hledání širšího konsenzu ve spolupráci v rámci V4 uvnitř jednotné bezpečnostní a obranné politiky EU.
Pro dnešní slavnostní, ale také pracovní zasedání je připravena dohoda politické reprezentace o zajištění obrany ČR. Jistě je tovelmi důležité, aby se politické síly, nikoli pouze koaliční strany, dohodly na dlouhodobém zajištění bezpečnosti naší země. A právě proto, že jde o tak zásadní věc, neměli bychom si nic nalhávat. Už samotný úvod "dohody"je nabubřelý a bombastický, jestli jste opravdu všichni přesvědčeni o tom, že díky vstupu do NATO a EU se těšíme bezprecedentní prosperitě, tak já si tím nejsem jist, zejména s ohledem na stále trvající ekonomickou krizi. Příště bych žádal sepisovatele takových prohlášení o střízlivost jak ve vyjadřování, tak vhodnocení situace, abychom nebyli ve veřejnosti trapní. Něco takového opravdu nemohu podepsat. Nejsem ani škarohlíd, ale ani si nenasazuji růžové brýle, abych neviděl problémy okolo sebe a v celé společnosti. KSČM se nezdráhá, ba právě naopak, je připravena se podílet na práci expertní skupiny pro vypracování aktuální bezpečnostní strategie České republiky a koncepce AČR doroku 2030 a také se podílet na tzv. Bílé knize o obraně, abychom jednali oskutečném stavu naší obrany a naší armády a nelhali si sami sobě. To, že máme odlišný názor na NATO neznamená, že chceme hazardovat s bezpečností naší vlasti, nechceme žádné bezpečnostní vakuum, zejména v situaci, ve které seocitají sousední evropské země, ale také nemůžeme nečinně přihlížet tomu, žena še současné zapojení do bezpečnostních struktur neodpovídá realitě ani potřebám vlastní bezpečnosti. Základem pro další období by měla být okamžitá vzájemná jednání - s účastí a respektem stálých členů RB OSN - měla by se hledat neideologizovaná a nečernobílá východiska. Jako dobrý základ vidím například jednotný postup právě RB OSN k jaderným pokusům KLDR či Iránu, konference k Sýrii či společný postup při hledání příčin a také možná trosek možného teroristického útoku na malajsijské letadlo ve vietnamských vodách.
Děkuji
(zdroj: Facebook KSČM 12.3.2014)
